Knihu Třetí šimpanz pokládám za jednu z nejzajímavějších, kterou jsem zatím četl. Kromě některých vtipných pasáží („Šťouchat oštěpen do buvola kaferského nebo nosorožce je nejspolehlivější sebevražda, jakou znám.“) mne kniha zaujala především pasáží o teorii tzv. pleistocénního masakru, o němž jsem psal v publikaci Konec přírody.
Mýtus zlatého věku
Z knihy Třetí šimpanz jsem se dozvěděl další podrobnosti: S teorií „bleskové války“ přišel v roce 1984 Paul Martin. A to v knize „Quartenary Extinction“ („Čtvrtohorní vymírání“ spoluautorem R. Klein), která pokud vím, nebyla bohužel dosud přeložena do češtiny. I když má teorie řadu odpůrců, argumenty Paula Martina, Jareda Diamonda, ale také Edwarda Wilsona (Rozmanitost života) nebo Matta Ridleyho (Původ ctnosti) se mi jeví jako velmi přesvědčivé. Bylo by krajně nepravděpodobnou shodou okolností, aby celé druhy a rody vymíraly současně s příchodem člověka v tak rozdílných místech jako je Severní a Jižní Amerika, Nový Zéland, Madagaskar či Polynésie.
Z Nového Zélandu po příchodu Maorů (kolem roku 1000 n. l.) zmizela řada nelétavých ptáků, jimž díky nepřítomnosti savčích predátorů zakrněla křídla. Šlo mj. o obrovské kachny, lysky a husy nebo dvanáct druhů ptáků moa o váze od 20 do 200 kilogramů. Ale také gigantický (létající) orel o váze 15 kilogramů, vedle nějž jsou dnešní největší dravci trpaslíky. Kromě toho zmizeli také obří cvrčci, po zemi běhající netopýři, obrovští plži a další druhy.
Na Havaj přišel člověk kolem r. 500 n. l. I zde pak rychle zmizelo na 50 druhů převážně ptačích druhů (např. nelétaví ibisové a husy).
Na Madagaskaru byly objeveny fosílie ptáků podobných moa, ovšem vážících až 500 kg, krunýře obrovských suchozemských želv, pozůstatky hrochů, několika druhů velkých lemurů atd. Tyto druhy zmizely krátce po příchodu prvních lidí na ostrov.
Západoindické ostrovy zaznamenaly stejný osud hlodavce velkého jako medvěd, gigantických sov, pozemních lenochodů, opic a želv.
Mizení druhů se netýká jen pro nás exotických krajin. Krétu a Kypr obývali a opustili hroši, sloni, obří suchozemské želvy.
Celkově šlo tisíce ostrovních druhů, které po setkání s lidmi „záhadně“ vymřely. Logicky se nabízí (poněkud odvážný) závěr, že adekvátní osud postihl i druhy z kontinentů. Víme, že Austrálii před příchodem člověka a nejspíš i krátce po něm obývala řada velkých vačnatců (např. vakolvi, vakonosorožci, vakovlci, obrovští klokani), obří ještěři, hadi, krokodýli a ptáci.
Po prvním objevení Ameriky indiánskými lovci (tzv. cloviské kultury) během asi jednoho tisíce let, kdy Homo sapiens osidloval oba kontinenty od Aljašky po Patagonii, vyhynuli mamuti, mastodonti, třítunoví pozemní lenochodi, tunu vážící pásovci, bobři velcí jako medvědi, šavlozubé kočkovité šelmy, američtí lvi, gepardi, velbloudi, koně, kamzíci atd. celkem 73 % v Severní a 80 % rodů v Jižní Americe.
Paul Martin pro tuto událost používá pojem „blesková válka“ (blitzkrieg). Komu se nechce věřit, nechť si uvědomí, že tato velká zvířata předtím nikdy neviděla člověka a nechávala jej přiblížit se na dosah. (Na Galapágách a jiných místech s přísným - a dodržovaným - zákazem lovu si na některá zvířata můžete takřka sáhnout.) Pak lov vypadal jinak, než si jej představujeme - stačilo přijít a zabít. Než se stačila přirozeným výběrem rozšířit nám dobře známá panická hrůza zvířat z lidí, byla všechna vyhubena. Další druhy mohl mít na svědomí člověk nepřímo - zavlečením krys, psů a dalších nepůvodních druhů, příp. vypalováním lesů a změnou prostředí.
Pomaleji mohli pravěcí lovci zprovodit z tohoto světa i řadu druhů v Evropě (srstnatí nosorožci a obří jeleni), Asii a Africe (obří buvol a obří koně). Představa o zlatém věku, kdy jsme podle dosud velmi rozšířené představy měli žít jako ušlechtilí divoši v souladu s přírodou a láskyplně o ní pečovat, je s pravděpodobností blížící se jistotě naprostou fikcí.
Tím padá i představa, že ekologická krize je záležitostí poslední dvou set nebo dvou tisíc let, může za ni tedy průmyslová revoluce, odcizení člověka od přírody, příp. západní (křesťanská) civilizace. Padá tím i jako mor rozlezlé přesvědčení, že ekologickou krizi nutno řešit návratem do přírody, opuštěním měst, odmítáním civilizace, pěší chůzí, pěstováním koz, příp. objímáním stromů a napodobováním života „přírodních“ indiánů. Představa, že lze odvrhnout současnou civilizaci, je jednak fikcí (už proto, že Země dnes neživí 7 miliónů, ale kolem 7 miliard lidí), jednak by to k ničemu nevedlo.
Cesta vede jinudy: Tlakem na mocné tohoto světa vytvářet společenskou objednávku pro řešení ekologické krize a tím vytvářet poptávku po technice šetrné k přírodě a životnímu prostředí. Jak říká Noreena Herzová ve své knize Tichý převrat - hlasovat peněženkou.
